Začalo to nevinně. Do nacpaného autobusu, který mne vezl sídlištěm
Hostivař, přistoupila mladá maminka s kočárkem. V nízkopodlažních
autobusech je pro naše nejmenší vyhrazena plošina v prostředku
vozu, kterou museli samozřejmě lidé vyklidit, a ve zbylých
částech dopravního prostředku tak ještě vzrostla tlačenice.
Jelo se dál a na další stanici se celý děj opakoval, a tak
jsme museli vyprázdnit i druhou polovinu příslušného prostoru,
aby se tam vešla dvě mimča. Generace Husákových dětí teď
prochází plodným obdobím třicítky, a tak se s živou budoucností
našeho národa setkáváme v autobusech opravdu nebývale často.
Sedící pán kolem šedesátky pronesl k paní, která seděla vedle
něho a byla již zřejmě nějaký ten rok v důchodu: "Nějak se nám ty
mladý s těma dětma rozjeli! To víte, teď jim ještě přidaj peníze.
A nám je vezmou. A sobě daj nejvíc, pacholci. Já jsem byl po revoluci
dvakrát vyhozenej z práce, přitom jsem tolik let poctivě makal!
Ten zrzavej syčák Havel tehdy sliboval z balkónu demokracii.
Ale už neřek, že budeme mít taky tenhle zasranej kapitalismus."
Není dnes ve volbách početně důležitější skupiny než jsou důchodci.
Romové, vesničané, nezaměstnaní středního věku, podnikatelé,
mladé rodiny, studenti, to jsou skupiny, které ve volbách nikdy
nerozhodnou, protože je jich málo nebo k urnám nechodí. Důchodci
přijdou k volbám vždy a mají jednoduché kritérium - dávají hlasy
straně, která jim nabídne důstojný důchod a nízkou cenu životních
položek. Poměr důchodů k průměrné mzdě spadl za šestnáct let
od revoluce z 60% někam na 40%. Mnohonásobně se zdražila voda,
plyn, elektřina. Oni to vidí jasně: "Celej život jsme poctivě
pracovali, odváděli část peněz státu, věděli jsme, co za ně
dostaneme a porevoluční stát nás zradil. Důchody dostáváme
pozdě, valorizace jsou pro smích, všude drahota." Ne, necítím
k důchodcům nenávist, dokonce bych v jejich situaci nejspíše
uvažoval stejně. Vážím si jejich poctivé práce, škol, silnic,
vlakových tratí, automobilek, mostů a všeho dalšího, co v naší
vlasti vybudovali.
Znamená to, že si jich "kapitalističtí padouši" neváží?
Kdepak, ten problém je trochu složitější. Když byli
současní důchodci hoši a děvčata jako květ, bylo
tu jiné věkové rozdělení populace. Když tři pracující
odvedli po "tisícikoruně", mohl si pro "třítisícikorunu" nastavit
ruku jeden důchodce. Dnes už žije v republice daleko více důchodců
a daleko méně pracujících a z toho nastávají obtíže. Čísla,
z kterých se dříve vycházelo, dávno neplatí a časované bomby
průběžného důchodového systému přinášejí první exploze.
I výpočet výšky důchodu je licoměrný. Velmi důležitým
parametrem je výše mzdy v několika posledních letech
pracovního procesu. Podívejme se na jeho logiku:
Jana a Anna jsou dvě ženy s odlišným přístupem k životu.
Jana buduje kariéru, tráví v práci hodně času, a porodí
jedno dítě. Zkrátí si mateřskou, nastoupí zase do práce,
kde bere přesčasy a roste na manažerských pozicích.
Na sklonku své pracovní kariéry má vynikající plat
a proto je jí přiřknut nárok na vysoký důchod. Anna
je rodinný typ a svědomitě vychovává čtyři děti.
V důsledku dlouhého pobytu na mateřských dovolených
poněkud utrpí její kariéra, a tak Anna končí svou
pracovní pouť s nízkým platem a tudíž i nárokem
na prachbídný důchod. Do důchodového systému
mezitím začala odevzdávat peníze pětice
pracujících - jeden potomek Jany a čtyři potomci Anny.
Synové a dcery Anny teď z větší části táhnou důchodový systém
s vědomím, že v první řadě živí nějakou úplně cizí
ženu, kterou nikdy neviděli.
Zastaralý důchodový systém, neschopný pružně reagovat na společenské
změny poválečného období, pochází z dob bismarckovského Německa.
Nezrušili ho ani komunisté, ani polistopadoví politici.
Individuální odpovědnost a mezigenerační solidarita jsou mu cizí,
a tak o změně začínají jednat všechny strany s výjimkou jediné -
nereformované KSČM. "Pozdější odchod do důchodu? NE!
Snížení reálných důchodů? NE! Masivní parametrické změny? NE!
Na své závazky občanům se raději zadlužíme!!!" To zní současným
důchodcům jako rajská písnička, dluhy už totiž splácet nebudou.
A proto dávají komunistům hlasy, které mohou stačit na zablokování
změn v případě, že se demokratické strany nedohodnou na detailech.
Opakuji, já to důchodcům nevyčítám, já je chápu, ale přesto
samozřejmě považuji za nejlogičtější neprodlené reformy.
Fakta jsou tedy taková, že o budoucí podobě země a bilanci rozpočtu
rozhodují ti, kterým na ní záleží nejméně. Zato rodiny, aby se bály.
Nějací manželé teď ve svém skromném panelákovém bytečku živí dvě nebo
tři hladové děti. A ve volbách mají jenom dva hlasy, ačkoliv tato
rodina ponese důsledky současného zadlužování ještě dlouho. A tady
by pomohl jednoduchý institut - volební právo rodin. Za každé
nezletilé dítě připadne rodičům jeden hlas navíc. Tak se podaří
důchodce přehlasovat. Komunisté tu možná zůstanou, ale budou
muset aspoň trochu změnit rétoriku, aby si udrželi pozice. A ostatní
strany si budou mladých generací považovat také více než dnes. Možná
namítnete, že z toho vyjdou posíleni Romové, kteří mají hodně dětí,
z nichž vychovávají budoucí kriminálníky a přídavky propíjejí.
Ale nebojte, Romové k volbám příliš nechodí. A také nemají žádnou
politickou stranu. Výhody volebního práva rodin dle mého soudu jasně
převažují nad nevýhodami. Na straně politiků tato úprava posílí
motivaci ke změnám a odpovědnost za budoucnost, na straně občanů zase
vědomí spravedlnosti a v důsledku i přirozenou mezigenerační
solidaritu.
