Podíváme-li se na německy mluvící
státy okolo nás, nemůžeme si nepovšimnouti jejich struktury.
Německo a Rakousko mají zajímavé
spolkové uspořádání, Śvýcarsko
spoléhá na dosti nepřehledný
kantonální systém. Ćeskému národu
však decentralizace musí přijít cizí. Nespokojenost s monarchií jsme
řešili jejím zkratkovitý rozbitím, nejinak tomu bylo
s Ćeskoslovenskem. Nyní chybujeme opačným
směrem a jsme pozřeni bruselským monstrem.
Ale i tak se můžeme o decetralizaci snažit alespoń vnitrostátně.
Nejprve si však musíme vyjasnit, že cílem tohoto vývoje není další
pozvolný rozpad naší republiky, nýbrž stát, v němž všichni táhnou za
jeden provaz a cítí zvýšenou odpovědnost za konečný výsledek.
První krok udělala paradoxně Zemanova vláda, když zahájila svou
krajskou reformu. Počet krajů se zvýšil z osmi na čtrnáct (krok dosti
problematický, jeho užitečnost ukáže až čas). Volby do krajských
zastupitelstev však skončily fiaskem (účast okolo 30%). Stát převedl
na kraje některé kompetence a přidělil jim k tomu jistý balík peněz.
Od té doby není o krajích mnoho slyšet. Sem tam se někde pohádá
,,vládní´´ koalice, nebo krátce zazáří politická kometa typu Evžena
Tošenovského.
A tak jsou dnes kompetence krajů založeny
na přerozdělovacím systému. Jenže existují problémy, které je třeba
v každém kraji řešit individuálně. Situace na trhu práce, stav
životního prostředí, migrace obyvatelstva apod. Proto by
měl mít každý regiony jistý stupeň volnosti. Část daňové zátěže by byla
odváděna přímo krajům. Poté by mohly být regionům povoleny různé
odchylky ve strukturaci dańové zátěže. Když se podíváme na mapu
nezaměstnanosti, vidíme její nerovnoměrnost. Jednotlivé kraje by mohly
svoji produktivitu (zaměstnanost a efektivitu práce) zvyšovat
specifickým nastavením sociálních dávek a minimální mzdy.
Výdaje na infrastrukturu by kraje kryly například z poplatků za vstup
na lokální silnice apod. Veřejné zdraví a čistotu by mohly regiony
chránit dalšími restriktivními opatřeními. Zároveń by mohly
v některých oblastech uplatńovat kladnou motivaci
(vzdělání, porodnost, alternativní výroba energie).
Prostě jde o to, aby o ekonomickém vývoji různých částí republiky
nerozhodovali stále titíž lidé sedící v Praze. Když bude veřejná
moc blíže lidem, měla by se zvýšit odpovědnost každého občana.